Česká operní pěvkyně světového formátu, herečka, spisovatelka, žena všestranně vzdělaná se smyslem a láskou k přírodě, tvrdohlavá nekonvenční celebrita a milovnice piva. To vše byla Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Paulina Jindřiška Kittlová, narozena roku 1878 v Praze. Na vrcholu své slávy se usídlila na zámku ve Stráži nad Nežárkou. Celá léta se sem vracela ze svých namáhavých, ale úspěšných cest po evropských i zámořských operních jevištích. Hledala zde místo k odpočinku a také úkryt před fanoušky. Díky ní je městečko v kulturních kruzích známé dodnes. V zámečku, k němuž později přikoupila mlýn a vilu, a ke kterému patřily lesy, několik rybníků, pivovar a lihovar, nalezla Ema svůj ráj. Toulala se zdejšími lesy, chodila na houby a naučila se velmi dobře rybařit. Sedávala hodiny s rybářským prutem na Leštině, svém oblíbeném místě na Nové řece. Zemřela v Českých Budějovicích v roce 1930.

Jindřich ze Stráže pocházel ze staré české panské rodiny pánů ze Stráže z rodu Vítkovců. Měl bohatý politický život, po dobu husitské revoluce stál na straně kališníků a skrytě podporoval Jana Žižku. V pozdější době přešel na stranu českého krále Jiříka z Poděbrad. Ten ho po své korunovaci jmenoval do stavu panského a udělil mu úřad nejvyššího hofmistra Českého království. 

Z jeho hradu ve Stráži nad Nežárkou se pod dnešním zámkem dochovalo sklepení s tajnými chodbami a název ulice Chmelnice naznačuje, kde naši předkové pěstovali v městečku chmel. Zavedl řadu pořádkových nařízení souvisejících s podnikáním měšťanů, například s vařením piva a jeho šenkováním, pravidelnou kontrolou měr a vah. Tento mocný velmož zemřel 16. ledna 1466 a je pochován v rodinné hrobce ve Stráži nad Nežárkou.

Adolf Franz Hermann Karl von Leonhardi, narozen 1856, poslední z rodu Leonhardiů, člověk vzdělaný a oduševnělý, hermetik a politik, vyznavač iluminátství a okultismu. V Paříži se mu dostalo 3. stupně zasvěcení do martinistického řádu. 

Jako poslední potomek baronů obýval strážské panství, kterého byl součástí původní renesanční pivovar. Zmodernizovaná produkce umožňovala vyrobit až tři tisíce hektolitrů piva ročně. V mládí se Adolf zamiloval do chudé služebné Růženy, se kterou se navzdory matce oženil. Procházeli se a milovali v růžové zahradě. Tento příběh inspiroval budoucí majitelku zámečku, Emu Destinnovou, k sepsání románu Ve stínu modré růže. Připomínkou barončiny krásy jsou vysázené růže na jejich hrobce ve Stráži nad Nežárkou, kde odpočívají jejich ostatky. Baron se pouštěl do nesmyslných obchodů a nenechal si poradit, proto postupně přišel o veškeré své jmění. Po snaze vykopat uhlí a zbohatnout nastydl, onemocněl a v roce 1908 nemoci podlehl. Brzy poté zmizel ze zámku i erb Leonhardiů.

Praprababička strážského kronikáře Bohdana Strusky narozená někdy koncem 18. století vzpomínala, jak lidé v dřívějších časech vídávali u dveří panského špýcharu sedět velkého černého psa, když šel měsíc nahoru. Na nikoho neštěkal, jen oči mu světélkovaly a tak se mu každý raději vyhnul. O podivném zvířeti se totiž vyprávěla následující pověst.
Kdysi dávno prý zámecký správce dřel lidi z kůže a všichni ho za to proklínali. Dokonce ani při výlovech panských rybníků nenechal chudé na rybičkách paběrkovat. Jednou, když se vracel z výlovu, splašili se mu koně a srazili povoz do příkopu. Správce si při pádu zlomil vaz, ale nikdo ho nelitoval. Dokonce se říkalo, že mu krkem zakroutil čert. Vydřiduch byl ale potrestán jinak. Proměněn ve psa musel i po své smrti dál hlídat na panském.
Jednou se v pivovaru veselil jakýsi občan ze sousední vesnice a vypotácel se ven až těsně před půlnocí. Když před sýpkou uviděl psa, beze strachu k němu přistoupil, protože netušil, co si o něm povídají místní. Pohladil zvíře po hlavě a pravil: "Copak tu děláš psíčku? Hlídáš obilí? To jsi ale hodný, tak pěkně hlídej." A znovu ho pohladil. "Zaplať ti pánbů," odvětil mu vděčně pes. "Na tebe tu čekám sto let. Za živa mě každý proklínal a tak jsem tu čekal na vysvobození. Zaplať ti pánbů...," slyšel ještě venkovan, zatímco se přízrak černého psiska rozplýval. Chlápkovi se postavily vlasy na hlavě a upaloval zpátky do pivovaru, jako kdyby mu za patami hořelo. Přesvědčil tam kumpány, aby s ním šli ven, ale po mluvícím psu už nebylo vidu ani slechu. Od té doby zakletého správce nikdo víckrát nespatřil.